Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Středa 8.5.
Státní svátek
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
O princezně Adéle
Autor: ms_ (Občasný) - publikováno 16.5.2007 (10:05:01)
„Jo, pane, jo, ... to znáte, jak si tam stará vdova strčila kanón? Háááááá,“ začal se hromově smát ušpiněný chlapík sedící u vedlejšího stolu. „Kdopak to je,“ zeptala se zvědavá princezna Adéla hospodského. „To je místní hrobník, dámy by ho asi neměly poslouchat a měly by se najíst v soukromí,“ řekl hospodský a zavedl Adélu a její chůvu Leklosmíru do apartmá. Do hospody U špinavé kuličky chodily docela často. Vlastně — jsem to ale popleta. Začal jsem odprostředka. Takže teď vše znova a popořádku.

V Barevném království se narodil královský potomek — princezna. Král Humrřiť I. a královna Alžběta Bujná byli šťastní. Dceru, vzešlé z upřímné lásky, pojmenovali Adelamenopata, ale nakonec se uchytilo kratší Adéla. Nad kolébkou princezny se, jako je zvykem, sešly tři sudičky. Byly trochu divné. Jedna Adéle přisoudila menstruaci už od osmého roku života, druhá hystericky křičela celé minuty: „Posereš sa! Posereš sa!“ A třetí, ta nejdivnější, zašeptala nad kolébkou něco o nadrženém drakovi. A jak Adéla rostla, věštby se vyplňovaly. V osmém roce života Adéla překvapila svoji chůvu Leklosmíru, která byla také princeznina největší kamarádka, odbornými dotazy z oblasti pohlavního života. V devátém roce života dostala střevní chřipku a, když princezně Adéle bylo 18, objevil se drak. Jedné noci přiletěl k oknům Adélinin komnat, chrstl oheň až se roztavily okenní tabulky a zašeptal do ticha: „Chci tě, teď hned!“ Princeznu unesl a na posteli nechal lístek: „Čau králi, unesl jsem princeznu Adélu. Může ji zachránit jedině ten, kdo ji bude skutečně milovat! Adepty voď na adresu U draka 12, Žulová osada, PSČ 561 21“. A král — dobře vědě, že věštby sudiček nelze přečůrat — vodil muže vyzrálé i adolescentní na zmíněnou adresu a čekal, který zahoří láskou k princezně Adéle. Nakonec se objevil. Byl to princ Feferonkynerad II. Přišel za drakem, ten mu ukázal princeznu, předal mu seznam povahových rysů a princ Feferonkynerad II. se zamiloval do princezny celým svým srdcem. I Adéle se princ líbil a poznala lásku nejčistší, upřímnou a oddanou. Drak pochopil, že věštba je naplněna a princeznu vrátil se slovy: „Už to začíná bejt nuda...“ Král, královna i chůva Leklosmíra byli šťastní a celé království si oddychlo. Tím ale naše pohádka nekončí, ba naopak. Zde teprve začíná.

Barevné království bylo velmi liberální a tak není divu, že Adéla a princ Feferonkynerad II. se ihned neoddali, ale chtěli se více poznat a zkusit, jak jim půjde společný život. Princ se nastěhoval do blízké vily v podhradí a s Adélou pak chodili často na loutková představení, koncerty kočovných loutnistů či se jen procházeli po četných parcích království. Princezna byla také s princem na mnohých cestách v sousedních královstvích (nejčastěji jezdili do princovy domoviny — Velmi dlouhého království).

„Ach, princi Feferonkyneradu II., miluji tě celým svým srdcem, pojď a pobíhejme po královských komnatách sem a tam, mějme společný jazyk — jazyk lásky — a okusme rozkoše, které jen milencům jsou přány!“ pravila Adéla. „Ano Adélo, ano Adélo,“ odpovídal přidušeně princ Feferonkynerad II. Ano, byli šťastní.

Adéla se často radila s Leklosmírou ohledně partnerského života — společně chodívaly do své oblíbené hospůdky U špinavé kuličky, kterou jsem už tak nešťastně zmínil v úvodu, radily se, popíjely sladké moky a drbaly. Leklosmíra princezně trochu záviděla. Nebyla sice o mnoho starší, ale její partnerský život byl neveselý jak oplzlé vtipy místního hrobníka. Čas plynul a plynul. Vztah Adély a prince Feferonkynerada se začínal zvláštně měnit. Uzavírali se do sebe, rozuměli si jen sami sobě, smáli se jen svým žertům a vtipům. Adéla a Feferonkynerad II. si dělali legraci ze všech ostatních, i z Leklosmíry. Ta to těžce nesla, ale měla princeznu stále ráda.

Byl to vlahý večer, kdy obvykle kvákají žáby a srdce mladých jinochů se zanicují prvními láskami, byl to vlahý večer, kdy proběhl ten nešťastný dýchánek v podhradí. Všichni popíjeli víno. Feferonkynerad II. ve značném opojení laškoval se služebnou z hradu. Když spatřila ho Adéla, začala laškovat s mladým panošem. Ani vypravěč nechce vědět, co všechno se té noci stalo. Příští den v odpoledních hodinách se nicméně Feferonkynerad II. rozhodl odjet zpět do Velmi dlouhého království. Možná jeho srdce neplálo dost velkým plamenem, možná se unáhlil, byl však pevně rozhodnut Adélu již nespatřit. Adéla mu řekla jen: „Jdi si!“ Nikdo neví, kdo co způsobil a kdo je za co vinen. Adéla nicméně hned v okamžiku, kdy pochopila, co se stalo, propukla ve velký pláč a smutek. Marně vzhlížela k obzoru, kdy se princ Feferonkynerad II. zjeví, marně pouštěla holubice obtěžkané popsaným a slzami provlhlým papírem. Adéla celé dny a noci plakala. Dostala znovu střevní chřipku a poté i salmonelózu (král pochopil, proč onu tajemnou formuli sudička tolikrát opakovala).

Když Adelinin brekot neustával, navrhla Leklosmíra Adéle: „To je děsné. Pojeďme do světa. Přijdeš na jiné myšlénky.“ Leklosmíra nemusela říci ani slovo navíc. Adéla sbalila několik svých rób, rozloučila se s rodiči a sedla si na osla. Po dvou dnech jízdy na oslech řekla Adéla Leklosmíře: „Bolí mě břicho.“ „Už zas Adélo?“ „Ne tohle, ale mám hlad.“ Zastavily u nejbližší hospody. Obě se najedly, jak jen byly schopny, a začaly se radit, kudy dál. „Na sever.“ „Na jih.“ „Na sever.“ „Na jih.“ „Seš blbá káča!“ řekla rozzuřená Adéla. „Cože, ty náno?!“ odvětila Leklosmíra.

Adéla se probudila a Leklosmíru nemohla nikde najít, osly taktéž nemohla nalézt. Byli všichni pryč. Ačkoli s Leklosmířinými argumenty stále nesouhlasila, mrzelo ji, že odjela. Adéla byla teď sama a nevěděla, co bude dělat a kam půjde. Vyšla před hospodu a šla za nosem. Ani nevěděla, jestli na jih nebo na sever.

Princezna Adéla šla pěšinou bez cíle, trochu vzlykala, byla na sebe naštvaná a dostala opět průjem. Padla ke stromu a začala brečet. Dívala se netečně na obzor, když vtom zahlédla cosi zvláštního. Kůň s opačně sedícím rytířem uháněl krajinou, rytíř cosi pokřikoval a tahal oře za ocas. Během chvíle kůň doklusal až k Adéle. Pokorně zastavil a zahřál. Rytíř sklouzl po koním zadku na zem a představil se: „Močprstskrzkrk III.“ „Adéla,“ trochu se usmívala princezna a již ji dosychaly poslední slzy. „Nevím, jak je to možné, ale ocitla jste se ve Velmi krátkém království, no a tady je jaksi dost chudo, máme pár borůvek, vodu a tohoto koně, na kterém se dá jezdit jen opačně, protože jinak vyhazuje,“ řekl trochu nervózně rytíř a popošel krůček k oři. Naneštěstí šlápl do čerstvého koního lejna. Začal si nenápadně otírat svoji botu o pařez a pokračoval ne o moc jistěji: „Ehm, můžu vás pozvat na borůvky?“ „Dobře, borůvky já ráda,“ usmála se princezna Adéla. Močprstskrzkrk III. pokynul Adéle, otočil se ke koni a potichu zaklel: „To si ještě vyřídíme.“ Oř vydal zvláštní tlumený zvuk ze zadní části těla a Močprstskrzkrk III. trochu zrychlil.

Rytíř zavedl Adélu do borůvkových hájů, které jakživ neviděla. Trhala bobule a jedla je po stovkách. Mimo to, že se ji díky tmavým lesním plodům zlepšil průjem, borůvky svedly Adélu a rytíře Močprstskrzkrka III. do mnohých rozhovorů o životě. „Ach, tak milá dívka, jak jen může být smutná,“ podivoval se rytíř Močprstskrzkrk III. „Nic o mně nevíš,“ odpověděla Adéla. „Ach, třeba o tobě nic nevím, ale bavíš se s nejchudším rytířem širého okolí a jsi na mě milá. Nic víc vědět nepotřebuji.“ Adéla se trochu začervenala, jak jen princezny se mohou červenat. „Adélo,“ začal zase nervózně rytíř a jeho klacek, o který se opíral, se zlomil vedví a rytíř spadnul do borůvčí. Zvednul se, usmál se a pokračoval: „zůstaň zde se mnou, ať jsi jakákoli, povineme mnoho potomků a Velmi krátké království zvelebíme a přejmenujeme ho na Středně krátké království.“ Rytíř princeznu asi trochu zaskočil, protože Adéla pohlížela do země a nic neříkala. „Vím, jsem malý, krátký, úzký, přihublý, pobledlý, krátkozraký a můj kůň prdí, ale...“ „Rytíři Močprstskrzkrku III., jsi milý, ale mé srdce patří jinému,“ řekla Adéla. „Chápu,“ vysoukal ze sebe pomalu rytíř, „nevadí, ve Velmi krátkém království jsi vítána, někdy se zastav. Teď tě doprovodím na cestu k tobě domů.“ „Díky rytíři, někdy tě ráda navštívím. A děkuji za borůvky.“ „To nestojí,“ nadechl se rytíř potlačiv slzu, „za řeč.“

Princezna Adéla šla cestou, kterou jí ukázal rytíř Močprstskrzkrk III., a opět brečela: „Ach, já nešťastná, svého milovaného jsem ztratila, Leklosmíra je na mě naštvaná a rytíře Močprstskrzkrka jsem zklamala. Ach.“ Šla několik dní bahnitou pěšinkou, až si potřísnila celý svůj šat. Zastavila ji žlutočervená rybka, která se plácala v nedaleké kaluži. „Děvče,“ zvolala rybka nečekaně hlubokým hlasem, „splním ti tři přání.“ Adéla zastavila, rybku chvíli pozorovala a pak odvětila: „Chci jen jedno, nechť se ke mně vrátí princ Feferonkynerad II.!“ „A chceš to opravdu? Vždyť nevíš, zda tě miluje či ne.“ Adéla chvíli vstřebávala rybčinu myšlénku. „Víš co, ty jedna rybí zdechlino, trhni si nohou!“ odkráčela princezna rázně. „No, oukej, to je lepší.... no počkej, já ale nemám nohy,“ neslo se slabě od kaluže. „To si jako mám nejdřív vykouzlit nohu, trhnout si a pak si ji zas odkouzlit? Tahle práce mě už vážně sere.“

Vyčerpaná Adéla si sedla do trávy a už ani neměla sílu brečet. Vtom zaslechla slabounký hlásek: „Adélo,“ sténal mravenec v trávě, „pomoz nám spravit mraveniště a dobře se ti odvděčíme!“ To bylo ale pro Adélu to poslední, co nyní chtěla slyšet. „Já jsem nešťastná, já vám pomoci nemůžu, stejně bych vás jen zklamala! Všechny jen zklamu...,“ řekla Adéla zpočátku naléhavě, na konci věty však zuřivě, vzala kámen a mrštila jím směrem k mraveništi. Poté se Adéla rozplakala a běžela pěšinou dál. Opodál usnula. Probudila se v trávě vyčerpaná pochodem a pláčem. Spatřila ale něco, co nečekala. Před jejími zraky byl připravený podnos se zeleninou a čerstvým chlebem. „Stejně tě máme rádi,“ neslo se slabounce od trávy mravenčí kvílení. „Jo, máme tě rádi,“ přizvukoval jiný mraveneček a jiní se ozývali z ostatních drnů okolo: „My taky, my taky, my taky, já ne.“

Po dvoutýdenním pochodu se před Adélou zjevila chaloupka jako z pohádky. Došla ke dveřím a chvíli poslouchala. „Enom dva prstečky..., enom dva prstečky...,“ slyšela jakýsi skřehotavý hlas. Nečekala dále a zaklepala na dvířka. Uslyšela šramot, kroky a dveře otevřela šeredná babička s knírkem nad i pod pyskem. Z těch se občas vystrčil jazyk chlupatější než Adélinina perská kočička. „Tož, gde si? Takovú dobu tu čekám!“ vyjela na ni babizna. „Prosím?“ nechápala Adéla. „Sem tvoja sudička, čarobaba Agáta, čučím tu hen na ty chlupaté gulky a nestačím sa diviť!“ ukazovala Agáta někam za Adélu. „Ehm...,“ nedokázala zareagovat Adéla. „Tož sa otoč, ty hlúpá.“ Adéla se otočila a spatřila křišťálové koule obrostlé bujným ochlupením. V jedné z nich uviděla samu sebe, jak pozoruje chlupaté koule. „Takže vy o mně víte vše,“ řekla tiše. Na druhé kouli spatřila, co nečekala. Princ Feferonkynerad II. se právě hádal s nějakou ženou, kterou Adéla neznala. „Ach, on má jinou,“ řekla Adéla. „Kurňa Adélo, ty si sobecká...“ „Láska je sobecká.“ „Tož kurňa! Tu sračku... máš ju ode mňa, abys furt věděla, že si enom cérka, ne princezna, abys tu svoju hlavu nechala na zemi,“ zlobila se Agáta. „Hm...,“ naslouchala Adéla.

Princezna se vydala dále na cestu. Šla pomalu se sklopenou hlavou. V té jí létaly slova čarobaby Agáty. Přemýšlela, co udělala špatně. Po chvíli zaslechla z nedalekého rákosí: „Hele, bobřík... hehe,“ ukončil hlas větu hromovým smíchem. „Ťuťu, copak to tady funí? Haha.“ Adéla popošla a spatřila vodníka, jak sedí u říčky a pokuřuje dýmku. „Čau holčičko, nedáš si práska?“ „Ne, děkuji, nekouřím.“ „Chyba, chyba, kuř, kuř! Haha,“ smál se neudržitelně vodník. „...kam na to ty víly chodí...,“ povídal si dál pro sebe vodník. Adélu vůbec netěšilo cizí štěstí, když byla sama nešťastná, a šla radši pryč. A taky ji začalo bolet břicho — dostala zas průjem. Po pár minutách strávených ve křoví a po pár minutách šouravé chůze spatřila na obzoru chaloupky a ceduli u cesty: „U draka“. „Hurá, už vím, kde jsem. Zajdu za drakem a pokecáme,“ pomyslela si Adéla.

„Je to na prd,“ řekl drak a pokračoval: „Teď mi přidělili tuhle vybíravou, do žádnýho se nechce zamilovat.“ „No, to je blbé.“ „Jo, je pořádně vybíravá, už tady byli malí, velcí, tlustí, hubení, chytří, blbí, udatní, i politici,... počkej, už možná vím, proč žádnýho nechce... že by... ona... byla...“ „Teplá?“ doplnila prozíravě Adéla. „Do prčic, tak to bude v tom, vezmu sem pár svých kamarádek, no to je teď jedno. A jak se máš ty?“ „Taky na prd,“ řekla Adéla. „Feferonkynerad II. ode mě utek’, šla jsem do světa a teď se vracím domů.“ „Jó, Feferonkynerad II. tady byl a já se divil...“ „Ach, on tu byl?“ „Jó, jel pak do Barevného království, takže k tobě domů, je to tak týden.“ „Chci se s ním setkat. Ale má asi značný náskok, nemůžu ho už dohonit!“ „Dohonit... hm... ale je tu způsob, jak ho můžeš dohonit!“ „Povídej, jak ho můžu dohonit?“ „Víš, jak ho můžeš dohonit? Sedni si mi na hřbet!“ „Cože?“ „Sedni si mi na hřbet, vem si helmu, pořádně se drž a dohoníme ho společně.“ „Díky draku.“ Drak vystartoval, zapnul forsáž a letěl s Adélou na hřbetu co nejrychleji. Chaloupky se pod nimi míhaly a lidé vypadali jako trpaslíci. Po pár chvílích letu drak sestoupil níž a letěli těsně nad pěšinou. „Takhle ho líp uvidíme,“ řekl drak a dodal: „a taky nás nezjistí radary.“ A opravdu, brzo zahlédla Adéla postavu na koni a srdce ji poskočilo, protože věděla, že je to muž jejího srdce. „To je on!“ zvolala. „Drž se,“ zvolal drak a provedl elegantní přistání. Princ Feferonkynerad II. — mírně překvapen — seskočil z koně a zvolal: „Adélo!“ „Feferonkyneradu!“ „Jarmilo!“ ozvalo se potichu od draka. „No, to mi trochu ujelo, sorry, už asi poletim, čau.“ „Ach, promiň princi, chovala jsem se k tobě zle a hnusně,“ řekla Adéla. „I já tobě se omlouvám, nevím, co mě to tehdy popadlo, že jsem utekl,“ zněla princova odpověď. Po nedlouhém rozhovoru skončili v dojemném objetí.

I s Leklosmírou se princezna Adéla udobřila. „No, král mě trochu vynadal, že jsem tě nechala bez osla a samotnou, ale královna zas byla ráda, že prý se rychleji osamostatníš,“ řekla Leklosmíra princezně. „No, bylo to zajímavé, ale kdybys mě neopustila, nenašla bych svého Feferonkynerada,“ odpověděla princezna. „Ano, a co jsi všechno zažila, povídej.“ U špinavých kuliček si pak Leklosmíra a Adéla povídaly až do rána.

Šťastná Adéla seděla ve své komnatě a potichounku vila motouzky. „Ach, jsem tak šťastná, již nikdy nebudu protivná ke svému princi, ani k Leklosmíře, již budu jen hodná a vše už bude jen dobré!“ pomyslela si Adéla. „Proč mě ale sakra teď zas bolí břicho?!“ Vtom se zjevila čarobaba Agáta v celé své příšernosti: „Tož, včil to bylo dobré, ale nebuď hlupaňa! Nemysli enom na svoje štěstí, sú aj iní! Tu sračku si nechaj, abys nezapomněla.“ A čarobaba Agáta vmžiku zmizela.

To už je skoro konec. A je princezna Adéla šťastná dodnes? A drží se rad čarobaby? A ostatní? Pomalu..., moc otázek najednou. Šťastná? To vypravěč vědět nemůže, kdo četl pozorně, tak ví, že nic nemusí být napořád. A drží se Adéla rad čarobaby Agáty? Těžko říct, nikdo není dokonalý. Možná se snaží, aby ji lidé měli rádi, možná ne. Vypravěč jen ví, že Močprstskrzkrka III. již znovu nenavštívila. Za drakem občas zajde a povídají si o starých i nových časech. Tím jsem se vlastně dostal k poslední otázce. Ostatní? Rytíř Močprstskrzkrk III. nakonec Velmi krátké království zvelebil a přejmenoval na Středně krátké království. Vzal si vílu Laputainnoire, se kterou se seznámil v Království žabiček a šnečíků a měl s ní jednoho černouška, později černocha. Jejich syn — Petřík — se dal na reggae a živí se zemědělstvím (šlechtí rostliny z Nízkopoloženého království). Od něj často kupuje vodník. Žlutočervená rybka se vytřela a má spousty potomků. Mravenci dál překvapují kolemjdoucí svojí nezištností; a Leklosmíra? Nějakou dobu se trápila samotou, nakonec se seznámila se zvláštním rytířem ve fialovém brnění a našla zalíbení v tělesné lásce natolik, že bychom ji už asi ani nepoznali.

No, a vypravěče teď bolí břicho, tak už to zkrátím. Jen jsem chtěl... když budete mít průjem, tak si vzpomeňte, není to jen náhoda...



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je šest + osm ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)   Nepublikovat mimo Totem.cz  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter